Mám pocit, že hraju hrdinku v tragickém kuse a naivně si myslím, že ostatní ne. Ale když koukám kolem, kdekdo nosí tuhle masku "nechte mně bejt, jsem v pohodě (a když ne, tak hlavně ať to není vidět)".
A pak se vidím v zrcadle, Tvýma očima, je to někdo jiný, herec sundal masku, kdo vlastně jsem? Co je role a co život? A co z toho je jen lež toho zlýho?

Jen Ty Pane vidíš i skrz tu masku, jak mi je, co cítím. A tak si představuju, že místo masky, která kryje strach, stud, vinu, pocit zahanbení, dáváš závoj bezpečí, se kterým si připadám sice skrytá, ale krásná, trochu tajemná, ale hlavně očištěná a láskyhodná - jako nevěsta.